Už když se rozhodla jít na 8leté gymnázium studijně, chováním, samostatností i přístupem bezproblémová dcera, znejistěla jsem, když to paní učitelka ohodnotila slovy: „Ano, ona je studijní typ.“ Přiznám se, že do dnešního dne nevím, co si pod tím mám představit. A už vůbec nevím, jak to souvisí s možností úspěchu při přijímačkách i ve studiu na 8letém gymnáziu, nedej bože s úspěšným uplatněním v praxi. Nebo si to možná ani nechci představit. Mám pod tím zakódovaný takový ten typ, co i když učivu příliš nerozumí, naučí se ho. To by také odpovídalo nárokům a způsobu učení většiny dnešních základních škol. Vše se učí stále encyklopedicky. Bohužel včetně matematiky. Místo rozvoje logického myšlení a vedení dětí k samostatnému návrhu řešení úkolů se dítě seznamuje s příklady s jasně daným řešením a přesně na ty je pak dotázáno v testech. Když pak takto vedené dítě obdrží jiný příklad, v nejlepším případě se hrůzou rozpláče.
Možná proto mně k mým dětem slovo studijní nikdy nesedělo. Vždy jsem si na nich nejvíce vážila toho, že umí o věcech přemýšlet, mají vlastní názor a nebojí se jej vyjádřit. Umí si říci, co chtějí a co zrovna příliš v lásce nemají. Pokud nebyla příčinou lenost, jejich přání jsem respektovala. Byť jsem se s některými smiřovala s těžkým srdcem. Např. když obě přes velký talent i soutěžní úspěchy naznaly, že je hra na klavír nebaví, a vybraly si jiné zájmy.
Tím však jejich podobnost, kromě té fyzické, u té je také patrné, že jsou z jednoho vrhu, zcela končí.
Neznám případ rodiny s tak naprosto odlišnými dětmi, přístupem a časem věnovaným ze strany rodičů, sociálními dovednostmi, schopností překonávat nechuť a překážky, zvládat své emoce a dalším.
S oběma velmi odlišnými dětmi jsem absolvovala den otevřených dveří na osmiletém gymnáziu, přípravu na přijímací zkoušky, a to na několik typů přijímaček, přijetí na dvě velmi kvalitní gymnázia, minimálně u jednoho z nich překvapivé pro nás rodiče i okolí.
Sama narozena na počátku Husákova babyboomu mám děti v předstihu před populační vlnou. Právě díky tomu i vzhledem ke své profesi jsem často rodiči ve svém okolí a přes webové stránky tázána na nejrůznější aspekty přijímacího řízení, studia na gymnáziu, konfrontována s váháním rodičů, zda to s dítětem zkusit.
Tyto diskuze mě vedly k ochotě podělit se právě s těmito rodiči-kolegy o své zkušenosti a algoritmus rozhodování, kterým jsem si u obou, opravdu nejen studijně odlišných dětí prošla. Právě ta odlišnost mě přiměla k častému přemýšlení o daném tématu.