Začneme naším rodinným příběhem.
Když přišel mail z Mensy s výsledkem synova IQ testu, nevěřícně jsme na něj zírali. IQ 140, hranice geniality, v této úrovni je pouze 0,4 % populace, tedy ani ne půl procenta. Cože? On, původně hendikepované dítě s problémovým příchodem na svět, nejistou budoucností a následně diagnostikovaným ADHD?
Na testu se ocitl náhodou. Vysoká škola, na kterou se směřoval, vyhlásila, že v případě IQ nad 130 je zájemce automaticky přijat. Původně na test nechtěl jít. Když jsem mu to navrhla, zíral na mě jako kdysi u těch Ladových říkanek. Když jsem mu ve dvou letech četla, že krejčí běží s žehličkou, kouknul na mě, jako bych se zbláznila, odběhl a dále nechtěl poslouchat. Díky tomu vznikla naše prvotina Říkačky pro chytré hlavičky. U dotazu na IQ test místo odběhnutí pouze vznesl řečnickou otázku: „Kde bych k tomu přišel?“ Myšleno k těm 130 bodům. Nicméně se nakonec rozhodl test absolvovat. Výsledek tedy znamenal přijetí bez přijímaček. Navíc obdržel test pro dalšího rodinného příslušníka.
Díky tomu jsem se ocitla na testu i já a mohli jsme tak provést srovnání dítěte s průměrem rodičů. Rozdíl činí bez jednoho bodu celou jednu desítku.