V kolektivních zařízeních pedagožky👩‍🏫 řeší zanedbanou péči v podobě řečových vad,🗣 neschopností dětí se hýbat,🤸 jejich nemotorností,🤕 nesamostatností apod., kdy v podstatě rodič ze zdravého dítěte udělá do 6 let nepéčí hendikepované.🫣 Na druhé straně pak čteme o helikoptérových🚁 rodičích, kteří ani na vteřinu nespustí z dětí zrak👀 a vše jim plánují, aniž by dítě mohlo kreativně do čehokoliv zasáhnout.

Ta první skupina kupodivu přes nepéči ví, že má něco dělat, snaží se fabulovat a okolí přesvědčit, že něco s dítětem dělá.🤦 Dítě to ale téměř vždy na rodiče „práskne“, např. paní učitelce👩‍🏫 odpoví, že včera s rodiči logopedická👅 cvičení nedělalo, nebo ve škole, že nečetli,📖 spontánně odpoví, že sedělo celé odpoledne u tabletu.📱

Helikoptérové🚁 rodičovství sice na první pohled vypadá jako naprostý opak, kde péče a aktivity s dítětem👶 jsou nadměrné. Ale může jít také o zastírací manévr, nekreativnost rodiče,🤷 důvěru spíše v cizí nápady a autoritu.

Co se mě jako rodiče týče,👩‍👧‍👦 měla jsem k rozvoji dětí ráda kvalitní, nápadité hry,🎲 knížky📚 nebo kroužky, které byly na jedné straně velkou inspirací,💡 ale na druhé dávaly mně i dětem obrovský prostor k vlastním nápadům🧠 a jejich realizaci.

Rodič se dokonalým nerodí, ale stává.💪 Nás velmi rodičovsky zdokonalilo až to druhé, ADHD dítě.👦 To nám svou úporností velmi rozšířilo komfortní zónu a co nebylo vůbec myslitelné❌ u prvorozené dcery, u něj se stalo samozřejmostí.✅ Však nám to také dcera👧 dává sežrat: „Cože, Ríša bude přes noc🌃 pryč? Ríša může přijít po půlnoci, zatímco já musela být v jeho věku v 6 🕕doma? On může denně používat auto?🚗 A sám, bez dozoru?“

… snad nám tu naši tehdejší nedokonalost jednou dcera odpustí…